Neukázněná babička - kapitola 3

„Ti holubi mají takovou zvláštní chuť, babí. Slanou, trochu jako chipsy,“ zkonstatovala Eliška a strčila si prstík znovu do nosíku. „A někdy i tak  křupou,“ dodala s gurmánským výrazem a pokračovala: „Ve školce je jíme 

všichni. Ty je nejíš?"

„Myslím, že už moc ne,“ odpověděl po krátkém zamyšlení. „Na vodě se spíš jedí buřty, pije pivo a když se mlsá, tak třeba Vodníkovo semeno.“

„Vodník má semínka? Když bydlí pod vodou?“ zeptala se Eliška nedůvěřivě. „Vždyť mu tam nemůže nic vyrůst…“

„To jsou jiná semínka,“ zasmál se Honza. „Z těch vodníkovo rostou malá vodníčata. Nebo noví vodáci. Záleží na tom, kde se uchytí,“ mrkl na mě.

Cítila jsem, že se mi lehce začervenaly tváře.

 To snad ne… Bude mi padesát, a já se tady červenám jako puberťačka. Nespokojeně jsem se zavrtěla. Copak jsme se něco nenazlobili s Vodníkovo semenem? Byla to dobrůtka, jen to trochu zvláštně vypadalo... Pousmála jsem se  a vzpomněla si na pasování nováčků na vodáky. Bez obřadního vypití Vodníkova semene, tedy smíchaného vaječňáku se Zelenou, by nemohl být žádný vodácký přijímací rituál  dokončen. A většinou nezůstalo u jednoho…

„Babí, ochutnáme to někdy?“ zaškemrala Elí.

„Ty ještě chvilku zůstaň u holoubků, hrdličko,“ zasmál se na ní Honza. „Ale my bychom si někde jednu vodnickou dobrůtku mohli dát. Můžu tě pozvat, zadačko ze sousední lodi? Brázdíme spolu řeku už třetí den, tedy poslední. A že jsme toho za ty dva dny stihli, co? To by chtělo zapít…“ šibalsky na mě zamrkal.

Opět jsem cítila teplo ve tvářích. V tomto případě se však nejednalo o červená líčka cudné puberťačky, ale stud zralé ženy, které se daří jeden trapas za druhým. Přestože, jak by řekly její děti, by se už měla zamyslet nad svým věkem a podle toho se chovat…

Vzpomněla jsem si na naše nedávné seznámení s Honzou a trochu mě zamrazilo. Co jsem mu už stihla všechno provést... Odvézt loď,  omylem mu místo ní nechat svou loď i se spící  Eliškou, zmáčet stan i spacák, utopit doklady, spálit ukulele… A on je na mě stále tak milý… Že bych mu nebyla lhostejná? Vlastě je to docela zajímavej chlap… Asi ještě s tím chování dle vzoru Babičky od Boženy Němcové chvilku počkám. Carpe diem!

Rozhodla jsem se a usmála se na Honzu: „Proč ne?“

Přístaviště u stánku je poloprázdné, lehce přiopilý tlouštík za pultem se na nás už zdálky culí.

„Ještě pivečko, než vyrazíte k domovu? Už jste skoro poslední,“ nespokojeně se rozhlédne po tábořišti. „Nedělní odpoledne nemám rád. Všichni si odpádlujou do měst a já tu mám ještě pět kilo buřtů,“ drbe se na hlavě a jeden strká do pusy.

„Babí, prosím, kup mi jeden buřtík,“ zaprosí Eliška.

Moc se mi do toho nechce, vypadají, jako by tu ležely už od pátku. Tlouštík na nic nečeká a hned dává jeden na tácek, vydatně ho polije hořčicí a přimáčkne chlebem. „Tady máš, princezno,“ zaculí se, šťasten, že ještě bude tržba.

„A  dvakrát Vodníkovo semeno,“ vytahuje Honza peněženku.

Než stihnu zareagovat, buřt i s chlebem zmizí v Elišce. Chvíli si prohlíží mastné prsty, olízne je a utře do kalhot.  Povzdechnu si, mé srdce zastánkyně zdravé výživy trpí.

Celý víkend chroupeme zeleninu, vařím fazole a místo čokolády zobeme oříšky a mandle. Večer vyprávím hrůzostrašně dotvořené  pohádky o Otesánkovi, abych v té malé probudila správné stravovací názory… A ona se nakonec našťouchá dva dny starým buřtem!  Snad jí alespoň nebude špatně.

Zamračila jsem se na Honzu: „Nemusel jsi jí to kupovat.“

Odmítavě zavrtěl hlavou: „Musel, protože než jsme stihli říct, že to nechceme, měla už půlku v sobě.“  Pokrčil rameny a podal mi nápoj mého mládí...

„Babí, pořád mě bolí bříško,“ hekala Eliška v lodi. Sedmkrát jsme stavěli ve vrbičkách, už v ní snad nemůže být ani kousek toho zatraceného buřta. Trpělivě přirážím po osmé ke břehu. Přibíhají kačeny, plny očekávání, že jsme přivezli něco dobrého.

„Holky, maximálně jeden buřt, víc toho nemáme,“ pokouším se o žert.

Nikdo se nezasměje.

Eliška, bílá jako stěna, se mi choulí v náručí. Veškerá radost z vodáctví je pryč, drží si bříško a přitahuje si k němu nožičky. Honza stojí opodál a drží lodě.

Musíme jet, začíná se smrákat a my máme před sebou ještě pět kilometrů. Se zastávkami po sto metrech! Zatracenej buřt!

Otírám Elišce zpocené čelíčko, pěkně se rozpálilo. Potřebujeme se dostat do vesnice. Pokládám ji do lodi. Leží tam jako malý uzlík, sbalená se slzičkami mezi řasami. „Moc mě to bolí,“ zkroutí se ještě víc.

Honza přivazuje svou kanoi ke stromu, bere pádlo a sedá do naší lodi: „Sedni si na háčka, já se pro svou loď vrátím večer. Eliška se mi vůbec nelíbí. To nebude jen zkaženej buřt.“

Neodporuji. Jsem za to vděčná.

Pádlujeme jako o závod, uzlíček na dně lodi vzdychá stále rychleji.

Konečně vesnice.

„Počkej tady,“ zavelí Honza.

Beru Elišku do náruče, hoří jako kamínka. Na bříško už si nenechá ani sáhnout. Po tvářičkách jí tečou slzičky. „Bolí to.“

Rozhlížím se kolem, potřebuji do nemocnice. Kam ten chlap zmizel? Teď, když potřebuji pomoc? Co jsem si mohla myslet? Dobrodružství skončilo. Když jde do úzkých, chlapi zdrhnou…

Stojím tu sama se vzrůstajícím strachem o malou, v nějaké díře na konci světa. Stmívá se, nikde ani živáčka a já tolik potřebuju pomoc! Nechám loď svému osudu a šlapu po silnici k nejbližšímu domečku. Snad nám pomůžou…

Zdálky slyším zvuk motoru, ze šera se přibližují dvě světla. Skáču do silnice a volnou rukou mávám. Zastavte mi, prosím.

Ozvou se brzdy.

„Co jsem ti říkal?“ křikne kdosi z auta. Poznávám Honzův hlas. „Ženská praštěná, málem jsem vás obě přejel! Hledal jsem vás u vody…“ zmírnil hlas. „Nastupte si, neposlušnost vyřešíme později.“ Usmál se a otevřel dvířka.

„Pil jsi,“ špitla jsem.

„A víš o nějakém jiném řešení? Snad jsem ten jeden vaječnák se zelenou už dávno vypádloval… Pojedu opatrně.“

Eliška zanaříká. „Je mi špatně.“

A další zbytky buřtu se ocitají na dosud dokonale čisté zadní sedačce vozu.  „Ještě že neměla červené víno,“ zhodnotí optimisticky Honza její výkon. „Nemám tu totiž sůl,“ dodá.

 Můj omluvný výraz ve zpětném zrcátku asi nezachytil.

„Tak tatínku, stihli jste to jen tak tak,“ přichází lékař po nekonečné hodině čekání za dveřmi operačního sálu k Honzovi. „Apendix je venku a malá v pořádku. Vše proběhlo rychle a bez komplikací.“ Položí mu ruku na paži, ve které svírá Elišky sandálky.

„Chcete ji vidět?“ Obrací se na mě.

Přikývnu.

„Můžete oba,“ usměje se chirurg.

Stojíme u postýlky, Eliška spinká. Oddechuje a usmívá se. Stojíme tu nad ní, zmáčení, špinaví a rozechvělí.

Strach a úzkost odchází.

Honza mě bere za ramena. Trochu se třesu.

„Když jsme čekali před sálem, zarezervoval jsem tady v hotelu pokoj. Abychom sem za ní mohli hned zítra ráno přijít,“  řekne a dodá: „Neboj, žádné postranní úmysly nemám.“

Usměju se na něj. Utřu si slzu a rozmáznu zbytek řasenky po obličeji. Mokré šortky studí, uschlé bahno z nohou se začíná drolit a z trička je cítit Eliščin buřt. Opravdu nevypadám příliš svůdně…

„Věřím ti,“ zhodnotím realisticky situaci a zasměji se. Trošku mě to zamrzí. Těším se na sprchu a čisté šatičky. Mohla bych pozvat našeho zachránce na večeři, zaslouží si jí. A já taky. Zadoufám s vidinou příjemně stráveného času se svým novým zadákem. Snad už mám své trapasy vybrané. Snad…

Tvoje neukázněná babička se asi spustí, Elí. V žaludku mě něco lehce zašimrá. A buřt to není… Je mi hezky. Zvláštně hezky…