Cesta za otiskem Budhovy stopy na Adam´s Peaku

Jsou dvě hodiny ráno a budík nepřestává zvonit. V polospánku po něm sáhnu, ještě si chci dopřát tři minutky snění o tom, jaký bude dnešní den. Cesta nocí a vítání slunce na jedné z nejkrásnějších hor Srí Lanky, Adam´s Pe

Zvonění mobilu neustává. Kde jen leží? Zašátrám pod postelí a něco velkého chlupatého mi proběhne pod rukou. Krysa. Celou noc tu šramotila a nenechala nás spát. Díky ní jsem během chvilky dokonale vzhůru a mohu vytáhnout z postele mé další dva spolutuláky.

„Chlapi, je čas odchodu,“ stahuji z nich deky. „Venku jsou čtyři stupně a nebe plné hvězd. Bude krásně.“

„Na to, že včera bylo přes třicet, tak nic moc,“ zavrtí se v posteli Dan. Očividně se mu z ní nechce. „Co bys chtěl v březnu, že jo?“ Otočí se na druhého spáče.

„Však se to ohřeje,“ stáhnu z něj deku. „Buďte rádi, že neprší. To by se nám těch 4 800 schodů na vrchol šlapalo mnohem hůř.“

Za měsíc tu začíná půlroční období dešťů, máme štěstí, že sem mraky nespěchají. Podle místních se v tuto roční dobu už někdy monzuny hlásí, snad letos dorazí až za týden, když budeme sedět v letadle do Evropy.

Je půl třetí ráno

a my tři, poutníci z Čech, opouštíme dřevěný domeček v městečku Dalhousie ve výšce 1200 metrů nad mořem s nadějí, že za tři a půl hodiny přivítáme první sluneční paprsky na vrcholu hory. Máme před sebou sedm kilometrů s převýšením něco málo přes tisíc metrů. A stovky schodů… Vybaveni čelovkou, pohorkami, nepromokavými bundami a lahví vody hledáme značky, určující směr cesty. Není třeba sledovat mapu, cesta je nejen dobře značená, ale i desítky lidí, jdoucí proti nám, jasně ukazují směr.

„Je zvláštní, že v půl třetí ráno všichni sestupují… Pouze my tři jdeme nahoru. Trochu mě to činí nervózním, v průvodci psali opak,“  zamyslel se Petr. „Četl jsem o rituálu vítání východu slunce a desítkách poutníků na cestě nahoru… Proč tedy stoupáme sami? A davy lidí sestupují?“

„V průvodci taky psali, že je cesta až na vrchol osvětlená. A tady je tma jako v…“, okomentoval jeho poznámku Dan. „Jdeme vůbec na Adam´s Peak?“ Zasmál se.

Po dnech toulání se Srí Lankou ho rozdílnost informací psaných v průvodci a porovnávaných s realitou nepřekvapila. Zrovna včera, při hledání noclehu, se mu teorie o občasných nesmyslech v průvodcích potvrdila. V knize bylo napsáno, že cena za třílůžkový pokoj v Dalhousie se pohybuje okolo sedmi set rupií. Na autobusovém nádraží nám řidič tuk-tuku sdělil, že nocleh tu stojí okolo šesti tisíc rupií. Po smlouvání, což je zde místním zvykem a radostí, jsme dostali pokoj se třemi lůžky, toaletou a krysou za tři tisíce. A jako bonus snídani ve dvě ráno. A potom si vyberte…

Šlapeme tmou proti davům sestupujících srílančanů. Kolem nás je tma, není vidět ani na špičku nosu. Ještě že máme čelovky, každý schod je jinak velký, většinou sestavený z mnoha menších kamenů. Jak jen ti sestupující lidé vědí, kam mají šlápnout? A to nemají na nohou zpevněné trekové boty jako my, ale jen žabky. Tedy v tom lepším případě. Mnoho z nich jde bosých… Naše vybavení tu vypadá trochu směšně. Možná je to důvod, proč se na nás každý usmívá.

Jsme asi v polovině cesty, když se najednou podél schodů rozsvítí místní osvětlení. Vypadá to,  jako by na celou horu ulehl obrovský sedmikilometrový světelný had. A jeho hlava leží na samém vrchu Adam´s Peaku. Osvítí se nám v tu chvíli nejen schody, ale také lépe protijdoucí poutníci. A my mezi nimi objevujeme staré ženy, malé děti, dokonce i nevidomou dívku či muže s berlemi. Dosud jsme si mysleli, že podáváme sportovní výkon, nyní jsme trochu na rozpacích.

V čajovnách podél cesty dostáváme posilující nápoj, hygienu neřešíme. Hrníček prošel mnoha ústy, ale to nic nemění na tom, že jeho obsah chutná jako nejlahodnější lektvar. Otočíme se za sebe a podíváme se do údolí. Tma pomalu odchází a pod námi se každým dalším krokem zmenšují bílé stúpy, náboženské pomníky s budhistickými relikviemi. Hora před námi odkrývá svůj obrys v ranním rozbřesku a vypadá majestátně a hrdě.

Muž, podávající nám druhý šálek čaje, se rozpovídal: „Hora vyrostla v porovnání s okolními kopci z naprosté roviny. Má svou záhadu, kterou bedlivě střeží. Je to 1,8 metru velký otisk chodidla, který uvidíte až na samém vrcholku. Vždyť právě proto se jí říká ve srílančtině Srí Pada - Svatá stopa. Hinduisté věří, že otisk zanechal Shiva, muslimové a křesťané si zase myslí, že Adam. Ale my buddhisté víme, že stopa patří Budhovi.“

Právě pro tento otisk je Adam´s Peak významné poutní místo. Navíc komu se povede kromě otisku spatřit absolutně pravidelný trojúhelníkový stín, který vrhá hora na okolní kopce, bude patřit mezi poutníky šťastlivce. Stín se neukazuje vždy, musí pro něj být ideální světelné podmínky. „Dodnes nikdo nechápe, kde se stín bere. Sama hora totiž tvar pravidelného trojúhelníku nemá…“ dodává čajový specialista. Záhada, nejen pro nás, ale i místní nevysvětlitelná.

Začíná svítat, máme za sebou dva tisíce schodů...

Znavení poutníci odpočívají, ti, co mají dost sil, motají své nitě štěstí. 

V půl šesté ráno

dosahujeme vrcholu. Stojíme tu bosí mezi dalšími desítkami bosých budhistů, hinduistů, muslimů, křesťanů a ateistů propadáme společnému náboženské vyznání – obdivu k přírodě.

Ranní mlhy pomalu odkrývají krásy Srí Lanky. 

Je půl šesté ráno a my ve výšce 2 243 metrů vítáme první sluneční paprsky.

Slunce posílá údolím první paprsky k nám, do výšky 2243 metrů a vůbec jimi nešetří. Mlha v údolích je ještě nechce pustit, ale ony si razí každou vteřinou cestu do výšin. A za námi se začíná rýsovat trojúhelníkový stín…

 Kolikrát jsi vystoupil na horu, tolikrát udeř mým srdcem. Poté se pokloň trojúhelníkovému stínu.

První paprsek osvěcuje chrám. Ve stejnou chvíli se z jeho vnitřku ozve zpěv mnichů. Přidávají se flétny a vystupují z něj muži, ženy i děti v bílých oděvech. V rukách nesou květiny, vodu, vonné tyčinky a další dary země. Poutníci je hladí, jejich tiché modlitby směřují k nim. Děkuji zemi za její dary. S úctou, láskou a pokorou poklekají. My s nimi. Přidáváme se ke zpěvu, není třeba znát slova. Vnímáme hudbu propojenou světlem nového dne. Oslavu nového dne, oslavu života. Tady, kousek pod nebem a přesto tak blízko zemi.

 Tady je ukryt otisk Budhovy stopy 1,8 metrů velké.

Oslava života.

Poděkování zemi za její dary.

Pokora, souznění, harmonie.

Před oltářem.

 Obřad končí,

 jdeme k velkému zvonu, na který si každý z příchozích může zazvonit tolikrát, kolikrát vystoupil na horu. A zvon mu dá sílu pro další dny, než znovu vystoupí na horu. Hrdě jednou oživím jeho srdce. Starý muž, stojící vedle zvonu, přistupuje a zvon se rozeznívá jako by byl v kostele, jeden úder za druhým.

„Také bych si přála ve vašem věku stále rozeznívat zvony,“ usměji se na něj.

„Na tom není nic těžkého. Každý z nás může rozeznít srdce. A nemusí to být zrovna srdce zvonu,“ odpoví. „A  občas je dobré se zamyslet nad tím, zda jsme na některé srdce nezapomněli... Já sem chodím každý měsíc. Meditovat, vítat slunce nebo oslavovat lunu.“

„Oslavovat lunu? Noční modlitby?“

„Každý měsíc v době úplňku tu probíhají obřady a poutníci se tady po pět dní scházejí na půlnoční  motlitby. Zrovna dnes je pátý, poslední den, půlnočních obřadů. Museli jste ráno potkat mnoho poutníků, navracejících se dolů do údolí.“

Vzpomněla jsem si na tváře lidí, sestupujících noční cestou. Na klid, který z nich vyzařoval. A zatoužila tu strávit s úplňkem na dosah ruky noc.

„Až půjdete dolů, všimněte si bílých nití, natažených podél cesty,“ obrátil se na mě ještě můj nový známý. „Každý, kdo má nějaké přání, uváže nit na úpatí hory společně s napsaným přáním ke stromu. A poté táhne nit opatrně nahoru, aby se mu nepřetrhla. Až do jejího konce. Pokud se mu nepřetrhne ani nezamotá, jeho přání se splní.“

Škoda, že jsem o této tradici nevěděla dřív, určitě bych si také nitku přidala. Splněné přání by se hodilo. Třeba takové, abych se sem mohla co nejdříve vrátit. Sem na Srí Lanku, malý ostrov v Indickém oceánu. Mezi nebe a zemi, mezi lidi se stálým úsměvem ve tváři. 

Vítej, člověče.

Malá bílá stúpa pod námi skrývá něco málo z Budhy. Vlas, zub... Kdo ví?

Ráj na zemi?

Cesta je vyjímečně prázdná. Většinou je zaplněna poutníky v obou směrech.

Je chladno. Zahřejí i pet lahve.

Malé občersvení cestou dolů. Příborů netřeba.

Kuchyně pro pocestné.

Zaplať a ulev si.

Nitě štěstí vedou podél mnoha schodů. Dole uchovávají přání, nahoře dávají naději.

Přeji si, aby mě miloval... Navěky.

Měli jsme na výstup pohorky, goratexové bundy a čelovky. Místní jdou bez bot i s malými dětmi. Nejsme my Evropané trochu zhýčkaní?

Že by dávali nějaký zajímavý televizní program?

Vlaječky doprovázejí poutníky po celou cestu. Znázorňuje Budhovo učení - soucit, rovnováhu, čistotu, svobodu a moudrost.

Cestou ke stúpě, chrámu Budhy.

Po dlouhé cestě se hodí trochu opláchnout.

Poděkování. Za slunce, za zdraví, lásku... Za všechno. Za nádherný den.