Neukázněná babička - kapitola 1

„No mamko, uznej trošku… Copak je normální ve tvým věku jezdit na inlinech a lézt po skalách? A to už vůbec nemluvím o hodinách těch lechtivej tanců… Bachatu a salsu tancujou dvacítky, když balej kluky. A ne padesátnice…“ 

"Padesát mi bude až za rok," mrkla jsem na snachu. Bez reakce. Jen se zavrtěla a stáhla si sukýnku níž pod kolena. „Nejsi hlídací babička, my víme,“ povzdechla si a otočila se na mého syna: „Proč zrovna my musíme mít tak děsnou rodinu? Kámoškám se o jejich děti maminy přetahujou… Mají je třeba měsíc na chatě.“ Pozvedla obočí a kývla směrem ke mně. „Ani tu chatu nemáš.“ Pokrčila nosík, hodila hřívou a opřela ramínka o svou životní oporu – mého syna. Významně na něj upřela pohled s podtextem Tak řekni něco. Správně odhadl důležitost okamžiku a nasadil starostlivý výraz.  Je po mně, blesklo mi hlavou. „Jana má pravdu. Kdyby sis koupila chatu, stačila by nějaká malá… Mohla by sis na ní brát vnoučata, užívat si klidu alespoň o víkendu, když jsi v týdnu tak děsně aktivní…“ Odmlčel se, hledal slova.

Vyměnili si pohledy. Asi teď přitlačí na pilu. Co třeba  nějaké emoce?Na ty bych mohla zabrat… „Dobrá, mami.  Proč nežít aktivně i ve stáří... Alespoň máš pohyb.“ Usmál se. „Ale na takové chatičce bys ho měla taky. A kdyby byla se zahrádkou… Nemusela bys kupovat pořád ty svoje bio potraviny. Klidně bys je mohla pěstovat sama. Pro sebe i vnoučata.“

Zarazil se. Došlo mu, že tohle nezabere. „No tak, mamko, Eliška je s tebou tak ráda. O nikom jiným tak nadšeně nemluví… Já tedy nevim, co spolu děláte, ale pamatuju si na svoje dětství,“ rozsvítily se mu oči. „Je fakt, že jsme si ho užili.“ Snacha ho zmrazila pohledem.

„No… Chtěl jsem říct…ehm…byl bych moc rád, kdyby Eliška s tebou mohla o prázdninách prožít alespoň kousek toho, co já…“ zvážněl.

Zatvářila jsem se vážně. Jedná se o vážnou situaci. Alespoň z pohledu těch dvou, čerstvých rodičů, kteří ze všeho nejvíc si touží ráno přispat, večer nehlídat čas a v noci se milovat bez neustálého odbíhání do dětského pokojíčku po každém hlasitějším projevu lásky…

Jak já jim rozumím. Není to tak dávno, co jsem přestala sledovat mobil, dělat taxikáře z lidušky na trénink karate a překládat obsah nákupního košíku do igelitek, lednic a hrnců..

Poslední z mých tří dětí teprve nedávno vylétlo z hnízda. A já, kvočna domácí, se zavrtěla, načechrala peříčka a protáhla křídla. Že bych nekroužila jen okolo svého kurníku a podívala se za plot dvorku? Popolétla o pár hřad dále? A klofla občas nějakého kohoutka? Jen tak, pro radost ze života? Proč ne? V křídlech mám síly dost, peří občas trochu přibarvuji dohněda a zobáček už po dvacetiletém manželství celkem držet umím… Ještě že už skončilo. Díky bohu za tu oplácanou brunetku…

Z mého filozofování mě vytrhl hlas syna. „No tak, mamko, netvař se tak vědecky… Ten víkend by se nám opravdu dost hodil…“ Zamrkal a ve tvářích se mu udělaly dolíčky. Stejné, jako má Eliška. Zastesklo se mi po ní. Kohouti ze sousedství počkají. Ale křídla nesložím. Vyletíme si za hranice našeho dvorečku spolu. Příští rok už půjde do školy, je čas na dámskou jízdu.

„Který je to víkend?“ Zeptala jsem se.

„Příští.“ Usmál se.

Plánovala jsem, že pojedu s kamarády na Vltavu. Už mám zarezervovanou kanoi… Ale co, stejně zatím nemám háčka… A Eliška už pádlo udrží.

„Dobře. V pátek mám volno, vyzvedla bych si Elišku už ve čtvrtek odpoledne.“

Takovou odpověď mladí nečekali. Nadšeně přikývli s vidinou volného čtvrtečního večera.

„Zabalte jí spacák, karimatku, náhradní oblečení a boty do vody. Stan, loď, vestu a pádlo mám.“

Otevřeli ústa. „Cože?“

„Potřebujete hlídání?“ Mrkla jsem na oba překvapené pohledy. „Tak ve čtvrtek v pět malou přebírám a v neděli večer v pořádku vracím. Bohatší o krásné zážitky s babičkou.“

Eliška pobíhá před půjčovnou lodí, oblečená pouze do plovací vesty. Bosá, špinavá, v jedné ruce nedojedený rohlík od snídaně, v druhé pádlo, větší než ona sama. Ale z ruky ho nedá, je důležitý háček. A ten, jak je známo, nesmí dát pádlo z ruky.

„Elí,“ volám do davu, kde zrovna malá copatá hlavička vykukuje z raftu, plného rozesmátých Holanďanů.  Očividně netuší, co je to jazyková bariéra. “Poběž, už máme kanoi. Můžeme se nalodit, plavčíku.“

„Jé, taky máme modrou!“ Hodnotí odborným okem. „Jako všichni kolem. I sud máme stejnej jako ostatní. Jak poznáme, že je tahle kanoe naše?“

„Správný vodák vždycky najde svou loď, to si pamatuj. I v noci. Tomu se říká vodácká intuice.“ Poučuji s úsměvem.

Přikývne a už skáče na přední lavičku. Sud, dítě i pádlo mám, můžeme odrazit od břehu.

„Ahoooj!!“ Pokřikuje Eliška na všechno kolem. Máme za sebou první šlajsnu, zadrhnutí na mělčině i rybářův vlasec. Ten jsme sice chvilku rozmotávali z copánků, ale prut jsme poctivě vrátily.

„Mamča bude koukat, až jí povím, že už umím čůrat z lodi,“ culí se Eliška. A začne si prozpěvovat. Za chvilku už dáváme jeden šlágr za druhým. Občas se k nám připojí nějaká loď a soulodíme. Většinou se podaří Elišce během chvilky vyprovokovat lodní bitvu a létající mokrá houba mezi vodáky nešetří na nikom nit suchou. Je to prima den, pomyslím si. Až bude další hospůdka, doplníme palivo – kofolu a pivo. Dvě černý, jak se naučila Eliška objednávat.

Voda se zklidnila, čeká nás nekonečný volej. Eliška je unavená, žmoulá si očička a navrhuje: “Než dáme kofolu, udělám si ve špičce domeček, jo? A povíš mi nějakou pohádku?“ A už si pod sebou roztahuje svojí karimatku. Z mé modré karimatky udělám stříšku a ona během chvilky, celá schovaná ve špičce lodi, usíná. Ani se nedozvěděla, jak to dopadlo s těmi rusalkami…

Trošku se zatahují mraky, poprchává. Z Elišky není vidět ani kousek, jak se zakutala do svého nového pelíšku. Ani kapička deště se k ní nedostane. Když nadzvednu karimatku, zahlédnu dvě umolousané bosé ťapky.

Hospůdka na dohled! Mám ji vzbudit? Jsem hned zpátky, jen doběhnu pro pití. Je tady spousta lodí. Přirazím ke břehu mezi další modré plasťačky. Ti vodáci se snad klonují! A lodě s nimi.

Nebyla jsem pryč ani deset minut. Tedy to dítě má spaní, zazáviděla jsem. Šíbují tu s loděmi jako na nádraží a ona se ani nevzbudí. Modrá karimatka, co jí zakrývá, se ani nepohnula. Dám láhev s kofolou do lodi a pádluji směrem k jezu. Už se těším, jak si ho užijeme.

„Elí, broučku, vstávej. Bude klouzačka.“  Překřikuji hluk vody valící se pod jezem. Karimatka se ani nehne. „Haló, vstáváme, háčku. Pádlo do ruky a jdeme si to užít.“ Ticho. Je asi pořádně utahaná. Nevadí, vzbudím jí až před dalším jezem.

Rozjedu to na jez, špička míří přímo do vodního kohouta. Snad nenaberu vodu. Asi jsem ji měla vzbudit, bleskne mi hlavou. Vtom se ozve rána. Loď se nakloní na bok. Kontra! Křikne na mě podvědomí. Zaberu víc. Na boku lodi skřípne kámen. No tak! Přeci se ne… V tu chvíli se loď natočila napříč jezu. To ne! Loď se převrací na bok. Voda mi plní ústa, valí se mi přes hlavu divoký proud. Táhne mě od lodi. Snažím se něčeho zachytit. Konečně kameny. Dostávám se nad hladinu. „Eliška!“ Vykřiknu a chytám loď. Zahlédnu odplouvající sud, karimatku, pádlo… Elišku nevidím. Snad se nezaklínila v lodi?

„Ježíši Kriste! Kde je Ela?“ Vykřiknu, když s ostatními vodáky otočíme loď. Je prázdná. „Měla jsem v ní dítě!“ Křičím a jako šílená běhám mezi kameny a máchám rukama ve vodě. „Pomozte mi!“ Okolní přihlížející skáčou do jezu.

„Měla vestu?“

„Červenou.“ Vyhrknu.

Vody je po pás, musíme ji někde najít. Běžíme pod jez. Po dítěti ani stopy. Rozhlížím se kolem. Nikde není. Pár metrů ode mě se zaklínil sud, vedle něj plave batoh, lodní pytel, lahve… Po Elišce jako by se voda zavřela.

„Ne!“ Vykřiknu při té děsivé představě. „Elí! Eliško! Kde jsi? Elí!“

Skupinka kluků prolézá jez, ostatní přináší do lodi moji bagáž. Velký hnědý batoh, lodní pytel…

„Díky moc,“ zadrmolím. Najednou mi bleskne hlavou. To nejsou moje věci. Mám přeci červený batoh! A lodní pytel nemám! Ty lahve… Nic z toho není moje! Ta loď není moje!

„Kde mám loď? Mám v ní dítě!“ Vykřiknu.

Dívají se na mě jako na blázna.

Modrá karimatka! Vlezla jsem u hospody do lodi, která měla přikrytou špičku modrou karimatkou! Ale ne do mojí! Moje tedy zůstala u hospody! A v ní Eliška! Projela mnou obrovská úleva a zároveň strach. Ale kde je teď?

„Nechala jsem dítě u hospody! Nehledejte ho tady! Potřebuji rychle k hospodě!“ Hrnu ze sebe zmatené věty a jen potvrzuji dojmy přítomných - ona zešílela.

Nechávám loď lodí a běžím ke břehu.

„Honem! Potřebuji k hospodě!“ Chytám postaršího muže, držícího hnědý promáčený batoh. „Mám tam dítě!“

Chytá mě za ruku. „Jaké dítě? To, co hledáme pod jezem? Uklidněte se. Všechno bude dobrý. Najdeme ji.“ Mluví na mě jako na blázna. „Klid. Klid, maminko. Už jsme zavolali záchranku i policii. Bude dobře. Všichni ji hledáme.“ Ukazuje na spoustu lidí ve vodě.

Dochází mi, že touto cestou se k Elišce nedostanu. „Ale ona tady není,“ hlesnu, oči plné slz. Sesunu se na zem.

„Babí! Babí! Máme nový kamarády!“ Ozve se z řeky nad jezem. Zahlédnu modrou kanoi se žlutou hlavičkou s copánky na přídi. Mává nad hlavou modrou karimatkou.

„Babí! Ty jsi mě zapomněla u hospody. A odvezla jsi Honzovi jeho loď!“ Volá, když s ní její nový zadák přiráží ke břehu. A utíkajíc ke mně dodává: „A to jsi říkala, že dobrej vodák si svojí loď vždycky pozná, ne?“

Skočí mi do náruče a šibalsky na mě mrkne: „Máš tu kofolu?

Zavrtím hlavou: „Utopila jsem ji.“ Rozbrečím se.

Pevně přitiskne svůj obličejík na mou uslzenou tvář: „Ty jsi se cvakla? Kvůli tomu se ale  nebrečí, ne?“