Příběhy padesátníka - kapitola 10 (z pohledu Jitky) - Jak ulovit myslivce

Jitka tráví po odchodu od Honzy stále více času s Janou. Ta ji předává své zkušenosti, jak býti ženou ve světě mužů. Co na ně platí? Jak působit křehce a bezbranně? Na spoustu dalších otázek zná Jana odpovědi. Chcete je znát také?

Pro nové čtenáře - než se pustíte do čtení příběhu, doporučujeme přečíst si předchozí kapitoly.

"Tak, Jíťo, tenhle bio srnčí guláš je poslední. Dneska jsem dala košem Myslivečkovi," povzdechla si Jana a nabrala vidličkou kousek masa. Pomalu ho převalovala v puse a zamyšleně hleděla z okna na vzdálený cíp lesa.

Nejsem si jistá, jestli víc litovala rozchodu s Myslivečkem nebo ztráty dodavatele kvalitní zvěřiny. Vzhledem k jejímu početnému fan klubu obdivovatelů bych tipla spíše to druhé. I když přijít o romantické večerní hrátky na posedu, které mi často popisovala do nejmenších detailů, je trochu mrzuté. Navíc měla Myslivečka zařazeného ve skupině Nadsamců.  A to je VIP druh, který většinou Jana s láskou opečovává a neopouští. Nadsamci totiž nikdy nezklamou. V ničem.

"A neunáhlila ses?" otočila jsem se na ni.

"Možná. Byl celkem fajn. Voněl lesem, naftou a potem... A nosil mi nejlepší zvěřinu..." zasnila se. "Ale zklamal. Nesplnil, co slíbil," zamračila se a napíchla další kousek masa tak agresivně, jako by chtěla probodnout zrádce. Bylo mi jasné, že teď není ta pravá chvíle se ptát, v čem tak neuspěl.

Chvíli jsme mlčely. Viděla jsem, jak usilovně přemýšlí. Tak usilovně, že jí na spánku naskočila žíla. Ben jí seděl u nohou, jako by soucítil s jejím momentálním rozpoložením. Rychle si tu na sebe zvykli, mám pocit, že se v posledních dnech probojoval na pozici nejváženějšího VIP člena jejího fan klubu. Byl si toho vědom, takže péči o svou další paničku nezanedbával a olizoval ji nohy od palců až po lýtka. Jana ho během svého přemýšlení občas podrbala mezi ušima. Ticho trvalo podezřele dlouho.

"Stejně jsi chtěla přejít na vegetariánskou stravu, tak se ti to alespoň urychlí," pokusila jsem se přerušit tok jejích myšlenek.

"Tak rychlej přechod není zdravej, tělo si musí zvykat postupně," zkonstatovala po chvilce a dodala: "Bude těžký ho nahradit. Ale ne nereálný. Už máme plán, že jo, Bene." Chytila Bena za uši a natáhla mu je od hlavy, že vypadal jako netopýr. Zatřepal hlavou a začal poskakovat. Ti psi se mají, vidí lidem do hlavy. A očividně se mu nápad líbí.  

Janin plán byl jednoduchý.

"Zejtra je otevřenej cvičák, že jo?" zeptala se.

Kývla jsem. Chodíme kolem něj s Benem na procházky. Každou neděli tam pejskaři cvičí agility a poslušnost. Nikdy jsem si nedovedla představit, že bychom tam mohli jít s Benem. Je to sice lovecký pes, ale jeho rasa patří mezi ty, které plní úkoly jen v případě, že se jim chce. Což je naprosto čistý případ Bena. Naštěstí spolu oba už roky žijeme v demokratickém vztahu a Ben si je toho vědom, takže se snaží nepřeklopit demokracii na totalitní režim. Přesto, nebo snad právě proto, nás dosud jaksi cvičák minul.

"A ty jsi, Bene, přeci loveckej pes, že jo?" podrbala znovu psisko mezi ušima. "A chtěl bys poznat lovecké fenečky? Nějakou hezkou retrívčici nebo raději něco menšího?"

Ben začal vrtět ocasem jako o závod.

"Dobrá, něco menšího. Tak zítra spolu vyrazíme na lov," uzavřela Jana a podívala se na mě. "Půjdeš s námi? Zvěřina by nám chyběla."

 Ranní příprava na cvičák trvala déle, než se původně zdálo. Stáli jsme s Benem ve dveřích a čekali na Janu, než najde mezi svými holinkami ty nejlepší. Nakonec se objevila v růžových.

"Jdou mi k bundě. A navíc, v růžových gumácích působí žena tak bezbranně a křehce. A naivně," zaculila se. "Není nic lepšího, než když si muž myslí, že žena je naivka, co jim zbaští i flaksu. Muži mají takové ženy rádi. Obzvlášť dodavatelé zvěřiny," podala mi dovysvětlení, když spatřila můj vyděšený výraz.

Ben štěknul. Na souhlas. Je přeci jen mužského rodu.

Zasmály jsme se a vyrazily na lov. Jana a Ben natěšeně, já trochu váhavě. Znám oba rádoby lovce natolik dobře, že očekávání pohromy je více než reálné. Ale co, aspoň bude na co vzpomínat. Zasmála jsem se a někde v koutku duše se začala na nedělní lov těšit.

Už zdálky jsem slyšela štěkot psů a povely jejich psovodů. Ben každým krokem zrychloval a Jana za ním po chvilce na vodítku vlála tak, že jsem si přestávala být jistá, kdo že to vlastně koho vede.

"Bene, zastav! Nemám botu," zahalekala dýchavičně. Růžový gumák trčel z hroudy hlíny pár metrů za námi jako šikmá věž v Pise. Její bílá ponožka měla zelenohnědý nádech. Ben pochopil. Vytrhl se Janě i s vodítkem z ruky a po chvilce už nesl v hubě holinku.

"Ty jsi ale chytrej pejsek," natahovala k němu Jana ruku.

Viděla jsem mu v té chvíli až do žaludku. Chce si hrát na honěnou, gumák hned tak nepustí. Když byla Jana téměř na dosah boty, couvl. Jana se na jedné noze neudržela a natáhla se před Benem jak široká tak dlouhá. Horní částí, tedy svou růžovou bundou, pokryla i okraj louže. Bunda dobře saje, než se Jana postavila, nasála do sebe kromě vody i barvu kaluže.

Psovi se hra zalíbila. Rozeběhl se s botou směrem ke cvičáku. Po pár metrech se zastavil. Kdo mě dohoní?

Vyrazily jsme za ním obě. Když jsme se přiblížily, opět popoběhl. Snažila jsem se ho zavolat, ale marně. Hra mu sedla. Přibližovali jsme se tímto způsobem stále blíž ke cvičáku. Jana po chvíli už nevypadala jako naivní růžová křehotinka, ale slušně zablácená a našlapaná parní lokomotiva před vybuchnutím. Já v sobě držela záchvaty smíchu a snažila se přivolat psa s nadějí, že pochopí, že dneska si opravdu na honěnou nehrajeme.

"Bene! Bene, ke mně! Vrať tu botu! Pocem! No ták. K noze! Chceš piškůtek? Dáme dobrůtku," pokoušela jsem se o všechny povely a slovní obraty, kterým Ben jindy velice dobře rozuměl. Ale to neměl růžovou holinku.

Povely na cvičáku utichly. Většina pejskařů se zaujetím sledovala můj výcvik loveckého psa.

"Bene!" Zahřmělo najednou z davu psovodů. Pes se zastavil. My dvě také. Všichni tři jsme čekali další povel. "Ke mně!" ozvalo se stejně rázným hlasem.

Jako jeden muž jsme dopochodovali před muže, jemuž hlas patřil. Včetně Bena.  Ten se před muže poslušně posadil a před nohy mu položil růžovou holinku.

"Ták. Pašák. Hodnej." Podrbal ho muž na hlavě a předal holinku Janě. Ta si ji celá udivená nazula na hnědou a úplně mokrou ponožku. Já dostala vodítko i se psem.

"Je váš?"

Kývla jsem.

"Má za ušima."

"Právě," skočila mu do řeči Jana. "Tak bychom s ním chtěli zkusit trochu víc pracovat. Je to loveckej pes, co třeba stopy nebo poslušnost?"

"Poslušností bych určitě začal," zasmál se cvičitel. "Teď děláme agility, můžete se přidat. Až se psi vyběhají, půjdeme na poslušnost." Zamával na ostatní a rozdělil nás do skupin.

"Agility ty, poslušnost já," rozhodla Jana a na vysvětlenou dodala: "Zatím okouknu myslivce. Jestli tu nějaký vůbec jsou," znejistěla. Posadila se na lavičku a přes opěradlo dala sušit hnědorůžovou bundu.

"Tak se ukažte. Nebo mám jít s Benem nejdřív já?" skočil nám do diskuse muž.

Trochu se mě dotkl. A doufám, že i Bena. Podcenil naši demokracii a vnitřní komunikaci. Pojď, Bene, ukážeme mu, jakej jsme tým.

Rozběhla jsem se s Benem k šikmé lavici. Takové klasické houpačce na špalku uprostřed, jako z ladových obrázků. Jen ji přeběhnout. To přeci, Bene, zvládneš. Běžel ukázněně vedle mě, jako by cítil důležitost situace. Dokonce vyběhl na houpačku. Byla jsem na nás pyšná. Ale jen do té doby, než se s ním houpačka překlopila. Že bych ho poslala do takovýho nebezpečí ode mě nečekal. Lekl se a odrazil se od šikminy prkna tak rychle, že mi v mém běhu skočil přímo pod nohy. Během vteřiny se oba válíme v jednom klubku. Ben se mi vysmýkl a uraženě odešel k Janě. Se mnou pro dnešek skončil.

Zbytek agility absolvoval s Janou. Když skončili, vypadal spokojeně. Jana méně. Ta se spíš podobala Šípkové Růžence po vojenské bitvě. Na jejím těle převládala hnědozelená barva a na rukách několik odřenin. Není divu, čtyřikrát prolezla před Benem rourou, popáté už to zvládl sám. Dvakrát přelezla ohradu, šestkrát proběhla slalom a jednou se plazila pod nataženými lany. Ben na ní při některých cvicích obdivně hleděl ze zálohy.

"Jsem vorvaná jako kůň. Ale ten cvičitel za to stojí," dosedla ke mně na lavičku. "Řeknu ti, Jíťo, že kvůli malokterýmu chlapovi bych byla ochotna dělat ze sebe takovou outdoračku," mrkla na mě šibalsky a odloupla si zbytek ulomeného umělého nehtu ze zablácené ruky. "Snad to přinese ovoce a pozve mě aspoň na piknik," dodala.

Musela jsem souhlasit, působí mužně. Když Jana zůstala viset v proskakovacím kruhu, gentlemansky jí pomohl dolů. Zůstala v jeho náruči o několik vteřin déle, než bylo nutné. Opravdu to s těmi chlapy umí. Jen... On není myslivec... Nevadí to? Musím se jí doma zeptat.

Zrovna přicházel a Ben mu běžel naproti, jakoby cvičili celý den spolu. Mohl si uvrtět ocas.

"Na poprvé to nebylo tak špatný," poplácal Bena po boku a usmál se na nás.

"Myslíš Bena nebo nás?" zeptala se Jana.

Zasmál se. "Pes je zrcadlem svého pána, takže myslím vás všechny tři," odpověděl diplomaticky.

"Pěkný zrcadlo, prolezla jsem toho dneska mnohem víc, než on," načuřila se naoko Jana. "Ale nevzdáme to, že ne? Jen... Chtěly bychom zkusit myslivost..." vzpomněla si na své dnešní poslání.

"To jste přišly ve špatnej den. Myslivci chodí v úterý," zarazil se. "Jste si jisté, že je to pro vás ten správný směr?"

Jana horlivě kývla, já si tak jistá nebyla. Ucítil moje zaváhaní. "Zkuste to, dám jim avízo, že dorazíte. A kdybyste přeci jen chtěli pokračovat raději v agility, jsme tu zase za týden," mrkl na mě a dodal: "Budu se těšit, myslím, že by ti to mohlo jít. Pes ti důvěřuje. A důvěra je ve vztahu základ."

Když odešel, Jana se na mě zaculila: "Já to říkám pořád, ty tvoje dolíčky ve tváři ještě dokážou divy." Otřela si špinavé ruce do bundy a klekla si k Benovi: " A my dva, chlapče, v úterý vyrážíme na lov číslo dva. Doufám, že půjdeme zase všichni tři," otočila se na mě společně s Benem.

Otřela jsem si ruce do své bundy a přikývla. Cítila jsem se býti lovcem. Lovcem úžasných zážitků a chvil, o které s Janou zjevně nebude nouze. 

Jak proběhl hon na myslivce? Stane se z Jany raději vegetariánka? A získá Jitka další lekci, jak býti ženou? Nebo získá něco úplně jiného? A co Honza? Ani si na něj už nevzpomene? nechybí mu Jitka? To a mnohem více už pro vás už píšeme. V neděli se ozve Honza a v úterý nezapomeňte přijít na počtení o Jitce. Oba se na vás těší :-)